USA II.
Colorado a Utah
Za osm dní letíme zpět do Zbuzan. Občas už se těším zvlášť, když se mi v noci špatně spí… Z Glenwood Springs v Coloradu, kde jsme si mimo jiného poprvé velice užívali termální lázně, jsme se vydali do Monticella v Jůtahu. Cesta to byla krásná, protože jsme to vzali horama, ale byla dlouhá a ke konci byl táta lehce nervózní kvůli benzínu a vodě. Moc aut jsme ke konci cesty nepotkali, to je pravda. Na oběd jsme se zastavili v malém městečku jménem Panoia. Obsluhovala nás úžasně milá a rozesmátá holka. Když jsme vyráželi zpět na cestu, projížděl kolem vlak Pacific Union (se stejnou společností jel Willi Fog!!!) a měl 110 vagónů plných uhlí a k tomu tři mašiny. Já to nespočetla, ale teta byla trpělivá. Vlak nám pak párkrát na přejezdu křížil cestu tak jsme si ho opravdu užili dost a dost. Dál nás čekal přejezd hor do pouště. Posledních pár mílí do motelu bylo krušných, protože jsme jeli celý den a Bořivoj nám to začal dávat patřičně sežrat. Nakonec ho vyndali ze sedačky a mě ne! Ubytovali jsme se v motelu, který měl bazén, což bylo parádní, protože večer venku bylo přes 36°C!
Každé ráno tady máme problém vyrazit před jedenáctou. Což je problém, protože ubytovací zařízení si započtou noc navíc, když se to nestíhá. Táta s mámou každé ráno trvají na všech těch kašláních, cvičeních a na jídle no prostě vopruz. V poušti to pak znamená, že v půl dvanácté sedíme v autě (půl hodiny táta s mámou v loby hledají ubytování na další den) a jedeme do Národního parku Canyonlands. Přijíždíme do parku v pravé poledne. Jsme tu skoro sami. Všichni už tu byli v 6 ráno. Klimatizace auta jede na maximum a nestíhá, nevypínáme motor. Venku je 42°C na ceduli čteme, nebezpečné teploty vypijte min. galon vody denně. Tak piju galon… Táta neustále čučí z okna a pořád se diví nějakým skálám. Já se koukám po indiánech a nikde nic. Zastavujeme a jdeme se podívat zase na nějakou skálu, auto necháváme běžet na parkovišti, stejně tu nikdo není. Táta našel skálu úplně celou pomalovanou od indiánů no prostě paráda. Máma říká, že to ještě nikdo nerozluštil. Já vím, co to je, to prostě život!
Naší pouť ten den končíme v příjemném motelu s venkovním bazénem. Další den jezdíme po okolních skalách a převážně táta se kochá a občas nás někam vytáhne z auta. Rozhodli jsme se v motelu kvůli bazénu a venkovním teplotám zůstat ještě jeden den. K večeru táta našel v rohu bazénu nějakého černého pavouka a říká Bořkovi, ať tam nechodí, ale sám do něj šťouchá a povídá: „jé to je malá Černá vdova!“
Jedenáctou hodinu dalšího dne jsme stihli tak tak a máme před sebou národní park Arches a následný přejezd do motelu v poušti. Probouzím se v autě na parkovišti, vedle mě spí Toňa a za mnou Bořík. Máma s tátou jsou pryč. Toňa se probouzí a říká, že se běželi podívat na nějaký oblouk. Opravdu je vidíme přibíhat, lidi na parkovišti na ně divě koukají venku je 40°C všichni se jinak plouží.
Rychlým přejezdem po dálnici jsme se dostali nikam. Městečko Price je opravdu pouštní městečko, které není moc zajímavé. Do muzea dinosaurů jsme se nedostali, zato jsme si užili nejhorší motel na cestě. Klimatizaci musíme, jak smrdí, vypnout, ale v noci to nejde horkem vydržet a zase jí na chvilku zapínáme, těla nás svědí ze špinavého bazénu a tak se moc pěkně nevyspíme. Ráno jsme rychlejší a vyrážíme za minutku 11. Předchozího dne jsme koupili nočník s parádními opěrátky jak na ruce, tak na záda. Nočník zkoušíme na benzínce před Salt Lake City. Je to paráda, funguje to! Udržím se v něm, ale myslím si, že ho budu spíš používat jako židličku.
Na fotky se můžete kouknout zde. Chvilku jsme mysleli, že kvůli těm vedrům pojedeme domů, ale jsme rádi, že jsme zůstali. Teď jsou v Čechách. My už jsme zase dál a je tu příjemněji.